V písničkách jarního vánku,
dopisů z teplých krajů
se navždy ukládám k spánku
se sněhem na horách taju.
Stokrát se rozpouštím v kapkách
střípky naděje zahoří
že možná dopluju s řekou
až někam daleko do moří.

Cestou jsem ztratila duši
a našla jsem zmatek,
možná někdo snad tuší
kudy do zavřených vrátek.
Zatím mám strach
z těch co malujou kruhy v obilí
možná stejně jako já
někam s jarem se ztratili.
Možná i oni jak toulaví úhoři
doplujou s řekou až daleko do moří.

Všichni plujeme řekou
více či méně ztraceni
není nám lehko - 
náruče plné kamení.
Zakletí do svých vzpomínek
a každá - jeden kamínek.