Ať otevře oči, kdo se nedívá,
a ať je zavře, kdo chce jít spát.
Den je černý, noc je šedivá,
kdo podá mu ruku, se nemusí bát.

Kdo podá mu ruku, se nemusí bát,
vždyť on je vším, je štěstím i snem, zlatem i vodou živou.
"Pojď, podej mi ruku, jen budem si hrát."
A ty, malá Šípková Růženko, mu ji podáš,
ruku drobnou, bledou, chvějící se a důvěřivou.

Komnatou bloudí dívka spanilá,
chvíli se směje, chvíli slzami zalévá růžové keře.
Potom o trn se píchla, a ožila,
a za svými sny si zabouchla dveře.

Po vůni růží tančíš bosa,
když krásný princ ti nabídne tělo.
Po tváři ti stéká studená rosa
při hrách na lásku a všechny krásy světa,
u kterých by se až brečet chtělo...

A král, ten se diví, proč si nezpívá,
vždyť dal jí všechno co sám mohl dát.
Občas se do dálky smutně zadívá.
"O čem si Šípková Růženko necháváš zdát?"

Zbyl z ní jen stín a všichni se bojí
že o trn se píchne, a zahyne...
Dala's mu ruku, teď navždy jste svoji.
Pamatuješ?Drobnou, bledou, chvějící se a důvěřivou,
Prodala's mu své tělo.Drobné, bledé a nevinné.