Oblečena v kdo ví čem,
celá průzračně bílá,
mlčela se mnou o ničem,
ta co si říká víla.

Ta topila mě v bolesti,
a chladné beznaději,
a nedala mi nalézti,
co lidé tolik chtějí.

Já, oči otevřené,
pátrala po pomocné ruce,
Místo ní hradby pobořené,
A poraněné srdce.